Pustina

Od chvíle, kdy se sestra provdala, neslavím Vánoce. Mám svůj klid na práci a na psaní, a když se chci vidět s lidmi, jedu navštívit sourozence nebo přátele ze severu. Ještě mi jich přeci jen pár zbylo. V létě občas někdo zajede na návštěvu a v zimě nemá cenu vycházet z domu. Cesty jsou zasypané sněhem a moje staré Volvo se jím těžko prodírá. Nemám ráda zimu, jezero je zamrzlé a já nevidím vodu, mám pocit, že se dusím pod hladinou. Můj dům je mým jezerem. Praha je mým srdcem, stejně zamrzlá.

Tolik lidí, tolik prázdnoty a ticha. Asi nikdy nebudu schopna žít mezi těmi slupkami od pomeranče. Tak málo studu a příliš mnoho gest. Slzy jako prokletí, uzamčené ve věčnosti, matko má, snad i ty cítíš to ticho pupeční šňůry. Zahraju ti písničku, maminko, o nevinných dětech, které marně čekají na porozumění svých tyranů, o čekání na hlas a na znamení otevřených očí, snad možná ty, matko, bohužel jen ty, zůstáváš otevřena mým ranám dětství, snad jediná ty, jen ty, je nedokážeš zcelit.