Do Terei jsme přišli v roce 1760. Matka byla tehdy podruhé těhotná, otec byl kdesi ve službě na moři a já jsem se učil kreslit. Tereia je typické maloměsto. Malý palác, ve kterém sídlila paní Adelaida, údajně velice krásná, náměstí, kostel, tržnice a přístav plný cizinců.
Do Terei jsme přišli v roce 1760. Matka byla tehdy podruhé těhotná, otec byl kdesi ve službě na moři a já jsem se učil kreslit. Tereia je typické maloměsto. Malý palác, ve kterém sídlila paní Adelaida, údajně velice krásná, náměstí, kostel, tržnice a přístav plný cizinců. Tolik jsem se do Terei těšil, ale netušil jsem, že je městem starců. Mladí odcházeli z ostrova na pevninu za prací a město pomalu vymíralo. Matka si však městečko oblíbila. Dům, který otec zdědil po svém strýci, byl obrovský. A obrovsky starý. Čítal na dvacet tři pokojů různých velikostí. Obývali jsme však jen spodní patro. Nastěhovali jsme se mezi holé stěny, ale během času dokázala matka vytvořit krásný domov. Největší místnost s krbem byla využita jako salón. Matka kdesi na trhu koupila starý dubový stůl, který zabíral polovinu místnosti a byl tak vysoký, že jsem na něj až do svých deseti let nemohl dosáhnout. U stolu se jedlo pouze, když přijel otec, což bylo na vánoce a pokud se poštěstilo, také na dušičky. Náš dům stojí kousek za městem. To město není důležité, ani ten dům, jen ta cesta. Vede hlubokým dolem, hustým jedlovým lesem až k jehlovým kamenům, nejprostrannějšímu to místu na celém údolí. Po levé straně stojí příkrý, vysokými stromy porostlý vrch, při jehož patě silně hučí neviditelný potok, který padá z rozevřené skaliny v husté, nízké křoví. Toto okrouhlé místo je celé mechem pokryté a mimo úzký průchod vlevo je všude kolem zarostlé křovinami. Středem okolo rozlehlého dubu vede široká písčitá cesta. Dub ten je již nesmírným vydutý a kůra jeho je místy spálená a potrhaná, ale stále zůstává patrný nápis vyrytý na kmeni. Obsahuje číslice, snad datum. 1328. Zsinalost dubu však oživují květiny, čerstvě natrhané. Když jsem poprvé přišel do Tereii, opředené legendami, byl pro mne starý dub jen kuriozitou, příběhem pro děti. Od jisté doby je mým přítelem. To datum, ukazující na nesmírné stáří stromu, nebo na nesmírnou paměť, dlouhou vzpomínku, již někdo věnoval době tak dávno zapomenuté mi dává naději. Nikdy jsem nevěřil v povídačky o dětech proměněných v labutě. Byl jsem si jistý, že život prostě jen tak běží, z minulosti do budoucna, od měsíce k měsíci. Dokud se můj běh života nezastavil, neustrnul. I kapky deště brázdící si cestu špínou mé bundy mají svou trasu, jdou, odnikud nikam, ani k životu ani ke smrti. Jak jim rozumím. Začíná silně pršet a já se na ty kapky nezlobím, nevadí mi, připadá mi konečně, mají svůj důvod, důvod zahnat mne do domu. Nikdy nezamykám dveře, je to zbytečné. V obýváku jen stará sedačka, stůl, vyhaslý krb a na stole namočené pero. A prázdný papír. Chtěl bych ji zachytit na věky. Alespoň ve slovech, ale nemůžu, stále se mi zdá, že mi kdosi dýchá za krk pokaždé, když vezmu pero do ruky. Začínám mít z vlastního domu hrůzu, blíží se půlnoc, stěny si šeptají a já se marně snažím zplodit nějakou větu. Bydlím v tomhle domě nespočet let, bydlím v něm tak dlouho, že mi prorostl do kostí a dýchá mojí bledou kůží. Blíží se bouřka, měsíc se schoval za mraky a nutí mě rozsvítit. Nechce se mi. Sedím na pohovce a ani krb se mi zapálit nechce. Přehodím přes sebe deku a zírám do tmy, stejně zase nebudu spát. Nebe pod večerem temní, klade svou tíhu denního vedra na víčka všeho kolem, jen ne na ta má. V dáli hřmí v čím dál kratších a častějších intervalech. Déšť buší do oken jako zemřelí na brány nebe. Občasné blýsknutí osvítí obraz nad krbem, který pak vrhá stín na mou hruď. Má žena ten obraz milovala, dostala ho jako dar k patnáctým narozeninám od svého dědečka a od té doby stále cestoval s ní. Nikdy se mi ten obraz moc nelíbil. Nerozuměl jsem mu. Je to jakési surrealistické dílo. Trochu mi připomíná Dalího, ale tenhle obraz je starší. Na první pohled se zdá, že na obraze jsou jen barevné cákance různých odstínů žluté a oranžové. Teď, ve chvílích, kdy je obraz ozářen bleskem, zdá se mi, jakoby se barvy rozestupovaly a odhalovaly jakýsi obrys. Nejtmavší oranžová tvoří prostřední linii, okolní zlatavá je rozpita do stran, jakoby foukl vítr, jakoby ve větru poletovaly vlasy, No ano, vlasy, a oranžová barva a ten červený flek uvnitř to jsou rty a ano. Na obraze byla žena. Teď jsem to viděl naprosto jasně. Možná jsem byl jen unavený a opilý nocí, možná to bylo zjevení, možná jsem konečně viděl očima malíře. Na obraze byla žena, zalitá sluncem, celá se třpytila zlatem a vítr si pohrával s jejími vlasy.
Autor: Lara Bondy Vydáno: 14.7.2011 8:05 Přečteno: 199x Hodnocení: 1 (hodnoceno 13x) |
Vaše hodnocení: |
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.